Rozlehlý a neprostupný pohraniční hvozd se rozprostíral ještě někdy na začátku 11. století v místech dnešního Kladrubska. Takový prales, v němž rostly především mohutné duby nebo buky a po zemi se povalovaly popadané trouchnivějící kmeny, prorůstající hustými křovisky, nebyl místem vhodným ani pro lovce, ani pravěké zemědělce. Na člověka tu číhala jenom divoká zvěř a zrádné bažiny. Nikdo si netroufal takovou neprůchodnou krajinou prorážet cestu přes pohoří Českého lesa do sousední země. Jen na dvou místech, na okrajích tohoto pohoří, byl takový průchod tehdy možný, na Chebsku a na dnešním Poběžovicku.
Právě na území nynějšího Chebska přicházela už koncem 10. století stará cesta z významných mocenských center severozápadního Německa, od Aachen a Bambergu. Sledovala pak zhruba k jihu a jihozápadu okraj neprostupného pohraničního hvozdu po našem území až na dnešní Poběžovicko, kde opouštěla pomyslnou hranici země ve směru k jihoněmeckým tržním centrům v oblasti řek Naaby a Dunaje. Tato cesta procházela i přes dosud neobydlené Kladrubsko. Jen malý kostelík na místě budoucího kláštera, jehož základy byly archeologicky prokázány, byl široko daleko jedinou připomínkou lidské činnosti v této krajině. K této severojižní cestě směřovala přípojka z vnitrozemí Čech přes Starou Plzeň (Plzenec) a Hradec u Stoda, která se k ní napojovala nedaleko odtud, u slovanského hradiště poblíž Hradišťan.
Již ale někdy koncem 11. století vládnoucí Přemyslovci, kteří z velké části sjednotili pod svou správu většinu území země, se přece jen pokoušeli prorážet nové cesty přes střed pohoří Českého lesa. Podél těchto cest vyrůstaly pak v pohraničním hvozdu malé vesničky, jejichž obyvatele sem přivedli rodoví stařešinové, většinou vysloužilí bojovníci, dvořané či kněží vládnoucích přemyslovských panovníků. Kníže posílal své lokátory, znající dobře směr budovaných cest, aby pro přicházející lidi našli v neznámém lese vhodná místa při budoucích cestách. Tam pak lidé pokáceli či vypálili les, postavili jednoduchá obydlí a obdělali takto získanou půdu. Tito kolonisté sem přicházeli z českého vnitrozemí a dostávali od panovníků různě dlouhou „lhůtu“, během níž neplatili žádné daně, ale za to museli řádně udržovat budovanou cestu v úseku jim svěřeném, provádět její značení pro pocestné a bylo–li třeba, některé urozené osoby po ní i doprovázet. Do naší krajiny přicházeli první kolonisté už někdy za vlády prvního českého krále Vratislava II., to je ke konci 11. století. Tehdy také pravděpodobně vznikly Kladruby, později nazývané Staré Kladruby a některé okolní vesnice, jako třeba Milevo, Láz a jen o několik desítek let později při nově budovaných cestách dále na západ i Benešovice, Lom, Prostiboř, Darmyšl, Málkovice, Skviřín a další. Vesnice Vrbice a Milíkov byly dokonce ještě starší než Staré Kladruby. Původní severojižní cesta ztratila v té době svůj význam a rozdvojila se jednak na Řezenskou a jednak na Norimberskou cestu, která se u Starých Kladrub dále dělila k severozápadu a k jihozápadu.
Předělem v historii této krajiny se stal rok 1115, kdy český přemyslovský kníže Vladislav I. založil poblíž této obchodní cesty, později zvané Norimberská, klášter a obsadil ho mnichy benediktinského řádu. Klášter, ač nevznikl ve Zbraslavi, jak se původně předpokládalo, byl svým zakladatelem bohatě obdarován. V zakládací listině dostal nejen rozsáhlé lesní území mezi řekami Mží a Mžicí (dnešní Úhlavkou), ale i mnoho vesnic s poddanými na dalších místech české země. Vladislav povolal do kláštera již dva roky po jeho založení na přání své manželky Richenzy, pocházející ze švábského Bergu, zkušenější a reformované německé mnichy z kláštera ve Zwiefaltenu, aby radou i skutkem pomohli dosavadnímu českému osazenstvu kláštera v hospodářských i církevních záležitostech. Ti se však po krátké době vrátili zpět do svého mateřského kláštera, což zdůvodňovali „vrozenou divokostí, nevázaností mravů a barbarskostí řeči zdejšího lidu“. Později byli do Kladrub povoláni ještě jednou, ale opět odešli, aby teprve jejich třetí kolonie v roce 1130 v Kladrubech zůstala natrvalo. Zakladatel kláštera, přemyslovský panovník Vladislav I., zemřel v roce 1125 a podle svého přání byl pochován v klášterním chrámu, v němž se dodnes na čestném místě nachází jeho mramorová hrobka.
Nesmírnou přízeň, poskytovanou klášteru českými králi, obzvláště Přemyslem Otakarem I. a Václavem I., pociťovali i obyvatelé klášterní vesnice Kladruby. Vždyť to byli právě prostí kladrubští kupci a krčmáři, usazení v příhraničním tržišti, kteří věnovali v roce 1212 králi Přemyslovi 50 hřiven (asi 12,5 kg) čistého stříbra na jeho cestu do bavorského Regensburku, kde se měl setkat s novým císařem Fridrichem II. Klášter mohl díky královské přízni už v roce 1233 dokončit stavbu velké dvouvěžové románské baziliky, která se nedlouho poté stala největším kostelem v Čechách. Ze stejné královské přízně bylo založeno na výhodném místě při rozdvojení obchodní cesty i nové klášterní město Kladruby. To patřilo mezi první místa v Čechách, která obdržela ještě za života krále Přemysla Otakara I. statut města a nedlouho poté se mu dostalo i povolení ke konání výročních trhů jako prvnímu městu u nás vůbec. V roce 1376 pobýval v kladrubském klášteře několik dní i Karel IV. se svým patnáctiletým synem Václavem, s nímž jel do Frankfurtu ke korunovaci na německého krále. Na Karlovu počest vybudovali v té době Kladrubští novou silnici, jež byla součástí zemské cesty a západní část města podél ní nazvali Karlov.
Koncem 14. století hodlal král Václav IV. využít značného bohatství kláštera k vybudování nového biskupství pro západní Čechy v Kladrubech. To však značně popudilo jeho věčného soka, arcibiskupa Jana z Jenštejna, který by tak byl přišel o velkou část svého majetku. Aby král mohl svůj záměr uskutečnit, čekal jen na smrt stařičkého kladrubského opata Racka, jemuž nechtěl tímto činem za jeho života ublížit. Ale poté, co v roce 1393 Racek skutečně zemřel, jednal rychleji arcibiskup, když nechal okamžitě zvolit v Kladrubech nového opata a potvrdit ho svým generálním vikářem Janem z Pomuka. A právě on to byl, kdo se stal terčem králova hněvu za to, že mu arcibiskup překazil jeho úmysl. Byl za to krutě mučen a polomrtvý, možná již úplně bez známek života, shozen z kamenného mostu v Praze do Vltavy. Později byl svatořečen jako svatý Jan Nepomucký.
Tato událost se spolu s přicházejícími husitskými válkami stala příčinou hospodářského i mocenského úpadku kladrubského kláštera. Toho využilo sousední město Stříbro, aby přesvědčilo krále zrušit již vydanou listinu povolující vystavět v Kladrubech městské hradby a na základě mílového práva zakázat i výroční trhy a vaření piva. Také hlavní trasa významné Norimberské cesty vedené dosud přes Kladruby byla povinně odkloněna přes Stříbro. Brzy nato, v lednu roku 1421, obsadil Jan Žižka se svým polním vojskem klášter i jeho poddanské městečko Kladruby, které značně utrpělo jak od táboritů, tak i od křižáků, kteří tudy několikrát protahovali. Husitská posádka v klášteře byla obléhána žoldnéřským vojskem císaře Zikmunda, ale ani osobní přítomnost tohoto rozporuplného panovníka, ani mnohonásobná přesila nevedla k obsazení dobře opevněných husitů v areálu kláštera. Důsledky husitských válek dolehly těžce na samotný klášter i na město Kladruby a okolní klášterní majetek. Zničený klášter se musel uchýlit k rozprodávání a zastavování svého majetku. Také město bylo zničeno, popelem lehl i kostel sv. Jakuba na náměstí a zaniklo i několik okolních vesnic. Německé obyvatelstvo odešlo zpět do Německa a celé Kladrubsko bylo v té době opět obydleno převážně jen českými lidmi. Neštěstí dokonal požár klášterního konventu v roce 1590, po němž museli mniši bydlet delší čas u obyvatelů města.
Konec 15. a začátek 16. století přinesl do Kladrub velký rozvoj všech druhů řemesel a jim příslušejících cechovních výsad. Ve druhé polovině 16. století dostalo město celou řadu nových privilegií od klášterních opatů i od císařů Maxmiliána a Rudolfa II. Vedle starých práv k vedení vody do městského vodovodu a vaření piva dostalo i právo k lovu zvěře v městských lesích a k chytání ryb v části řeky Úhlavky zvané Malá říčka. Vybudovalo svou samosprávu s městským soudem (právem) a vybavilo ji přísnými pravidly, jež museli zvolení konšelé i měšťané pod hrozbou vysokých pokut dodržovat. Obyvatelé Kladrub se již potom necítili být poddanými kláštera a v roce 1618 mu zcela vypověděli poslušnost. Bez souhlasu vrchnosti půjčili protestantští radní nové pražské vládě třiceti direktorů vysoký obnos, získaný z odkazu bohaté vdovy a patřící navíc klášteru, za což dostali od vlády jako protihodnotu rozsáhlý klášterní majetek. Jenže po porážce protestantských stavů na Bílé hoře se vše obrátilo v jejich neprospěch a neoprávněně získané výhody museli vrátit.
V roce 1616 vylepšil císař Matyáš II. městský znak přidáním štítku s počátečním písmenem svého jména M a panovnickou korunou nad ním. Třicetiletá válka způsobila i v Kladrubech mnoho nedozírných škod a zármutku. Cizí i císařská vojska plenila klášter i město. Po válce počet obyvatelstva klesl na nepatrný zlomek předválečného stavu. Nebylo zrní k osívání, ani dobytek k zapřažení. Do opuštěných usedlostí se začali stěhovat němečtí přistěhovalci, a tak do konce 17. století získala ve městě opět převahu němčina a česká jména se začala přizpůsobovat německé výslovnosti. Ve městě řádily nemoci, především mor. V roce 1701 byl postaven na náměstí bohatě zdobený mariánský sloup. Jeho stavitelem, nebo snad mecenášem byl Mathes Zeitler, jehož jméno skrývají první písmena slov v německém nápisu na sloupu..
Pomalu utichaly i spory kláštera s poddanými, jen velké požáry v letech 1657 a 1711 kalily pohodu kladrubským měšťanům. V letech 1712 – 1726 byla uskutečněna monumentální přestavba dosavadního románského klášterního chrámu pražským barokním stavitelem Janem Blažejem Santinim Aichlem ve stylu tzv. barokní gotiky. Santini využil tohoto osobitého stavebního slohu především k umístění mohutné barokní kopule zakončené zlacenou knížecí korunou nad střed hlavní chrámové lodě a zdůraznil vnější vzhled pískovcové fasády, zvláště u západního průčelí, mnoha gotickými fiálami a opěráky. I když se sám nedočkal dokončení svého díla, stačil připravit vlastní konkrétní návrhy i na vybavení celého interiéru. Malířská výzdoba je dílem významných mnichovských malířů, bratrů Asamů, z nichž zvláště fresková výzdoba staršího z nich, Kosmase Damiána, má vysokou uměleckou hodnotu. Sochařská výzdoba pochází z dílny neméně slavného Matyáše Bernarda Brauna a jedinečné barokní varhany vznikly v dílně loketských varhanářských mistrů. Brzy poté byla jiným významným stavitelem, Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem, postavena velkolepá čtyřkřídlová budova nového konventu, která rovněž představuje vrchol barokního stavitelského umění..
Reformátorská činnost osvícenských panovníků Marie Terezie a Josefa II. se projevila ve městě i v klášteře. Oba panovníci potvrdili dosavadní městská práva a měšťané na podporu císařovny ve válkách s Pruskem vytvořili dobrovolnický sbor s vlastním praporem. Přesto však Josef II. vydal v roce 1785 dekret k definitivnímu zrušení kláštera. Mniši odešli do jiných klášterů nebo na světské fary. Po dobu dalších 40 let byly klášterní budovy využívány jako vojenská nemocnice, invalidovna nebo sklad střeliva.
Poté v roce 1825 koupil celý areál kníže Alfréd I. Windischgrätz, a tak město dostalo novou vrchnost. V roce 1843 vypukl v Kladrubech zničující požár, když ze 178 domů lehlo popelem plných 132. Windischgrätzové přistoupili v klášterních budovách k rozsáhlým, avšak nevhodným úpravám. Z památného nového konventu vybudoval Alfréd II. soukromý pivovar a mnišskou hrobku pod chrámem nechal přestavět na rodinnou. Ve městě nastala po požáru rozsáhlá nová výstavba. Město tak začalo získávat zcela nový vzhled a také jeho obyvatelé se stali nositeli nových pokrokových názorů. Již v roce 1847 byl založen Spolek pro pěstování stromů, rok poté vznikla, třebaže z popudu státu, velice agilní a na tehdejší poměry pokroková Národní garda. Ze sbírek obyvatelstva se uskutečnila stavba hřbitovního kostelíka sv. Petra namísto stejnojmenného zbořeného a také dostavba věže na kostele sv. Jakuba. V polovině 19. století byla ukončena těžba v rudných štolách na olověnou rudu z důvodů vysoké hladiny spodních vod. Spolek pro okrášlení města se zasloužil o výsadbu celé řady alejí a parků, vznikl i spořitelní a záložní spolek a jiné organizace či spolky. V roce 1785 se v Kladrubech ustavil Sbor dobrovolných hasičů, jehož křest ohněm zařídil velký požár zámeckého pivovaru. Kladruby navštívil i rakouský panovník, císař František I. s dcerou Louisou.
Po první světové válce žilo v Kladrubech téměř 1400 obyvatel, většinou německé národnosti. Majitelem bývalého kláštera, v té době už nazývaného zámek, se stal koncem dvacátých let po smrti Alfréda III. příslušník maďarské větve rodu Ludvík Aladar ze Šarišského Potoka. V roce 1938 po mnichovském diktátu museli čeští obyvatelé odejít do vnitrozemí. Ve válce bylo město přelidněno, neboť zde žilo velké množství uprchlíků ze Slezska, kteří byli evakuováni před frontou. Kladruby zažily i letecké bombardování, ale vše se odehrálo spíše mimo obydlené území. Na zámku byl ubytován štáb armády německého Wehrmachtu. 6. května 1945 vstoupila do Kladrub americká armáda.
Po válce se začali stěhovat do Kladrub čeští dosídlenci z vnitrozemí i z ciziny. Obyvatelstvo německé národnosti bylo z velké části odsunuto v letech 1946 až 1948 do Německa. Koncem padesátých let bylo zbouráno na šedesát neobydlených a zničených budov. Areál zámku se využíval až do začátku šedesátých let jako sídlo vedení i hospodářské objekty Státního statku. V šedesátých letech se začalo postupně s novou výstavbou, která vyvrcholila v dalších desetiletích. Začaly vyrůstat nové domy rodinného i sídlištního typu, včetně veškeré potřebné občanské vybavenosti a v roce 1963 i tolik potřebné nové vodovodní sítě. Mimo jiné si občané vybudovali v zámeckém parku divadlo v přírodě, které se stalo, bohužel však jen na krátké období, dostaveníčkem přátel kultury z celého regionu. Došlo na přístavbu základní školy a stavbu nové mateřské školy, byla vybudována vlastní úpravna pitné vody a čistírna odpadních vod. Také se uskutečnila stavba nákupního střediska, stavebního dvora a nové radnice, tenisových a volejbalových kurtů, šaten na fotbalovém hřišti a vedení obce se postaralo o rekonstrukci většiny ulic a chodníků. V posledních letech byl postaven dům s pečovatelskou službou a došlo i na opravu fasád a střech kostelů sv. Jakuba a sv. Petra. Také v bývalém klášteře začaly rozsáhlé rekonstrukce a restaurační práce, především fasády a interiéru samotného chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Po roce 1990 vzniklo v Kladrubech rovněž mnoho nových obchodů i podnikatelských subjektů, a tak se postupně zlepšil i celkový vzhled obce. V roce 2007 získaly Kladruby znova statut města, který ztratily po druhé světové válce.
Majetek kladrubského kláštera
Základní území darované klášteru
Základním územím, které klášter od panovníka Vladislava I. dostal, je uvedeno v tzv. zakládací listině větou: „Dávám také celý les mezi dvěma vodami (řekami) Mží a Mžicí (Úhlavkou) až do země teutonské (německé)“
Nejprve co klášter nedostal
Listina pak pokračuje: „…ale s výjimkou 12 vesnic, které jsou zde od starodávna, a to jsou Lom, Benešovice, Lobzy, Plezom, Málkovice, Malevláz (Malovice), Skviřín, Čečkovice, Bonětice, Staré Sedlo, Darmyšl, Prostiboř.“
Tyto vesnice byly v době založení kláštera ještě v tzv. „lhůtě“, když byly vysazeny na vznikajících cestách pohraničním hvozdem. Jejich obyvatelé neplatili proto panovníkovi daně, ale měli povinnosti udržovat vznikající cestu, značit ji a provádět po ní pocestné. Proto nemohly být kvůli tomu jejich vesnice ještě klášteru darovány.
Poznámka, že tyto vesnice tu byly „od starodávna“, nás nesmí vést k domněnce, že byly založeny dávno před vznikem kláštera, jak to z citace vyznívá. Tyto vesnice jsou ve skutečnosti mladší o 20 až 30 let (vznikly přibližně na přelomu 11. a 12. století) než třeba Láz, Milevo nebo Staré Kladruby. Vesnice Milíkov a Vrbice už existovaly zřejmě dokonce již ve století desátém. Kolonizace pohraničního hvozdu přece probíhala postupně od východu k západu a ne naopak. Proto vesnice více ponořené do „velkého lesa“ nemohly vznikat dříve, než ty, které leží východněji.
Konečně, většina z těchto tzv. exemptních (vyjmutých) vesnic se velice brzy (až na výjimky, jako třeba Skviřín nebo Darmyšl, kde se ujal vlády relativně silný šlechtický majitel) dostaly rovněž do majetku kláštera, což potvrzuje i falzum zakládací listiny ve verzi B nebo C.
Co tedy klášter skutečně dostal při svém založení
Dostal 25 celých vesnic, zde vyjmenovaných:
Ve svém nejbližším okolí:
Kladruby, Vrbice, Milevo, Láz, Hlupenov, Holostřevy, Vlkýš, Jirná, Borovany, Boječnice, Sumlaz (možná Souměř, není to však jisté), Vatenice (neznámé polohy)
Na Poběžovicku a Horšovskotýnsku:
Buková, Meclov, Močerady, Poděvousy, Valtířov, Doudlenovice (ves neznámé polohy, která se snad nacházela poblíž Horšovského Týna, ale možná i někde docela jinde), přičemž poslední dvě jmenované vsi klášter vyměnil s pražským biskupem za jeho slib, že nebude od klášterních poddaných vybírat desátky
Na Bezdružicku:
Milkov, Čeliv, Cebiv, Kamýk
Severně od Plzně:
Podmokly, Hůrky, Mladotice, Štěpánovice (zaniklá ves u Nekmíře)
Panovník přidal další 4 vesnice : Milíkov a tři vesnice, dnes neznámé polohy – Slapník, Bziň a Pnětluky
Dále vesnice, které nebyly celé (v nich dostal klášter několik popluží, to je polností nebo obydlí):
Hněvnice, Chotěšov, Bijadla u Merklína, Honezovice u Stoda, Dnešice u Přeštic, Racov u Stráže, Klenovice a zaniklý Rozvadov u Úněšova
Mimo západní Čechy:
Zbraslav u Prahy s celým újezdem (Lahovice, Lipany, Černošice, Libeň, Žabovřesky, Dolní Jirčany, dále Šlovice na Rakovnicku na Berounce)
Vladislavice na říčce Mohelce u Mnichova Hradiště s újezdem (Vladislavovo „údělné panství“ z doby, než se stal panovníkem)
Řestoky u Chrudimi
v Praze část nynějšího Nového Města při Vltavě zvané tehdy Opatovice (mezi dnešními ulicemi Spálenou a V Jirchářích), kde měl právo vystavět mlýn (na místě dnešní budovy Mánesa), dvorec a špitál. Také na Proseku měl klášter svoji vinici.
K rozmnožení majetku přispěli někteří členové panovnického rodu, kmeti (členové panovníkovy družiny), zemané i svobodní sedláci. Tak se klášteru dostalo majetku v různé hodnotě v těchto místech: Čečkovice, Malovice, Domažlice, Zemětice u Merklína, Hlinné, Chotěšov, Skapce, Únehle, Nechanice, Luková, Čeradice, Drahomyšl, Kočov u Kladrub, Slatina, Tlučná, Líně, Všenice a Bušovice u Radnic, Touškov, Mašovice u Horšovského Týna, Prašný Újezd, Bezemín, Čeliv, Mydlovary u Trpíst, Nahošice u Nedražic, Tachov, Leština u Brodu, Čižice, Ostrov u Stříbra, Sytno, Doubrava, Jivjany, Dolní Kamenice, Újezd, Metelsko, snad i Stráž u Tachova (Nastrezeve, spíše Nastrezene – tedy „Na Střežení“), Tuřany (zaniklá, ale tehdy významná obec nedaleko Soběkur na Přešticku)
Mimo západní Čechy: Hrobce u Roudnice nad Labem, Lounky, Libochovany, Újezd, Mlynohy a Vinná na Litoměřicku, Ratboř u Kolína, Dubá u České Lípy, Drahomyšl u Žatce a další
Později získal klášter (konec 12. a první polovina 13. století):
Benešovice, Bonětice, Staré Sedlo, Plezom, Lobzy, Málkovice, Tisová, Trnová, Sekyřany, Kostelec, Radějovice, Krtín, Olešná, Kurojedy, Telice, Zhoř, Brod, Pavlovice, Žďár u Kladrub, Damnov, Kočov, Brtná, Velká Ves, Tuněchody, Výrov, Cvrčkov (zaniklá ves mezi Výrovem, Borovany a Starým Sedlem), Soběkury, Spálené Poříčí, Zdemyslice, Otov, Ohnišťovice, Bezvěrov, Svinná, Vranov, Butov, Myslinka, Doubrava, Pňovany, Kbelany, Kozolupy, Bdeněves, Líšťany, Malesice aj.
Přeštice s celým újezdem (15 vesnic, mimo jiné Vícov, Předenice, Krasavce, Vodokrty, Snopoušov)
Město Touškov s újezdem (Čemíny, Kůští, Komberk, Kyjov)
Bezdědovický újezd u Blatné se 6 vesnicemi
Krašovský újezd s 9 vesnicemi (mimo jiné Němčice, Kamená Hora, Služetín, Kladruby, Miroslav aj.)
Svatá Kateřina s Mnichovstvím a Pytlíkovem
Poddaní, řemeslníci, služby a platy náležející klášteru
Pekaři Petr, Bohumil, Chval a Lovata
Kuchaři Maka, Dalich, Dobrata, Ratník
Hrnčíř Oslata ze Zdemyslic
Kožešník Bezuj ze Staré Plzně (Starého Plzence)
Švec škorní Malucha, Nepřivod a Neuhod ze Žatce
Výrobce číší Svojboh z Libušína u Kladna
Soustružníci dřeva Petr, Hošťa z Dolních Jirčan a Těhan z Drahelčic u Prahy
Štěpař (pěstitel vinné révy) Lovata z Úherců u Loun s 5 dělníky na vinici, jejichž jména jsou Straš, Zabon, Nemir, Goliša, Štěpata a na vinicích v Mlynohách a Vinné na Litoměřicku vinaři Černata, Lopel, Hodata, Třebata a Bosej
Železník Tetík z Lukové u Manětína, železník Zoyk z Bonětic se svými syny byl povinen odevzdávat klášteru 25 hrud železa
Bednář Kaniš z Uherců u Loun
Tesař Chval a Terza
Kováři Began a Tergon z Hoštic u Prahy
Kolář Began z Hoštic
Komorníci Domabor a Čik z Touškova
Čistič šatů Ras z Milostína u Rakovníka
Vytápěč místností Chastr z Týnce
Dušníci (vykonávali zádušní službu u kostelů) Mutis, Radek, Nepřivod, Mersata a Kojata z Drahelčic a Těn z Lipan pro kostel ve Zbraslavi, dále Mutis, Cvar, Milik, Dunaj Stojan, Hluša, Neostup, Bratrata, Mania, Milon, Racek a Třebek ze Všekar pro kostel v Kladrubech
Rybáři Vavřík z Libochovan na Labi, Čekan, Maršík, Blažej z Lahovic, Milhost, Oteka, Domacha a Častolov z Nezabudic na Mži (Berounce), navíc nejmenovaný pstružník
Sokolníci (náhončí) Zestrogor a Hluša z Kosova
Brtníci (včelaři) Mrhavec a Lovík z Lukové u Manětína, Nelepa a jeho synové a také Zuza, Slavík a Ozobej z Vranovic u Radnic, Radosta, jeho synové a vnuk Uhřin ze Zemětic u Merklína, Borata, Zverek, Birsota a Milhost také ze Zemětic – odevzdávali každý po 7 nebo 9 hrncích medu za rok, navíc „mistr knížecí kuchyně“ z pražského Vyšehradu byl povinen klášteru dávat též 2 hrnce medu
Nosiči soli Přestan, Tosen, Hlupec, Bora z Nezabudic a Nesycha z Proseku u Prahy, všichni po 9 mírách
Pastýři dobytka Rana ze Žabovřesk u Prahy, Budan a Mara ze Rpet u Hořovic pro pastvu koní
Další poddaní bez udání úkolu Radota, Máň a Máč z Lukové, Kain z Meclova, Kojánek z Dnešic, Bohumil, Bik, Mstata z Hněvnic, Chava, Leskas a Zmohor ze Sytna, Bezděd a Radosta z Cebivi
Sluhové Obida, Potěha, Mirsa, Milota, Martin, Gumprecht, Koňas, Rerenka a Valterius
11 služek především ke zpracování lnu a textilních vláken, mezi nimi Čestibrana, která utkala pro patronátní klášter ve Zwiefaltenu vlněný závěs s obrazem císaře Karla Velikého a Velebnost Páně
Od knížecího vladaře dostával klášter každou sobotu 10 denárů, na svátek sv. Havla jedno hříbě a prut zlata, také mu patřila jedna třetina cla vybraného v Domažlicích
Poznámka: Názvy vesnic jsou uváděny podle současného pojmenování, v listině zní jejich jména jinak.
